Jmenuji se Petr Brinkman a je mi 31 let středoevropského času. Do Kanady jsem odešel v roce 1998. Lítat jsem začal v létě 2000, kdy jsem se taky oženil. Můj jediný svatební dar byl padák. No to jsem koukal! Chtěl jsem si koupit nějaký starý, olétaný padáček na ty moje začátky a teď tohle. Funglovka! Nezbývalo, než se do toho obout pořádně a nedělat padáku žádnou ostudu. A tak šly všechny moje ostatní aktivity stranou. I novomanželství? Naštěstí vydrželo. Jak je to možné? Kupte ženě padák a naučte ji lítat ...

 

 

Poslal jsem pár fotografií do SkyFly a Standa mě požádal, abych napsal něco o paraglidingu v Kanadě. Osobně si myslím, že nejsem ten pravej. Ze slohu jsem měl vždy nedostatečné. Ty fotky byly z dvoudenního přeletu v Pembertonu poblíž největšího kanadského lyžařského střediska Whistler. O co vlastě šlo?

Slyšel jsem, že někdo v Pembertonu někam letěl, přistál na vrcholu hor, tam přespal a ráno letěl zpátky. To se mně zalíbilo natolik, že jsem zavolal mému kamarádovi paraučitelovi Zdeňkovi, že to musíme taky podniknout. Zdenda nelenil a hned příští víkend přijel do Pembertonu. Sešli jsme se u místního parapilota Jima Oravi. Jim je kapitola sama o sobě.

Tak třeba když pojedete lítat do Nepálu a řeknete Kanada, tak se vás všichni budou ptát, jestli znáte Jima. Je to pilot s největším srdcem, jakého znám. Každý pilot je u něho vítán. Je jedno, jestli jste z Afriky, Česka, Venezuely nebo z Marsu. Hlavně, že lítáte. A on lítat určitě umí.

Samozřejmě Jim nebyl doma sám. Počasí jako z učebnice paraglidingu, a to je jasné znamení. Vyházet z postroje chrániče a na jejich místo přijdou spacáky, vařiče, stan a něco k jídlu a pití. Za chvilku jsme byli na startu, který je asi 400m nad přistávačkou. Vrcholky místních kopců jsou cca 2500m n.m.

  Následují poslední úpravy. Domluva je jasná. Letíme na Měděnou horu, kde se pokusíme přistát a přenocovat. Cíl naší výpravy je vzdálen asi 30km ve výšce 2500m n.m. Není to daleko, ale když přistanete jinde, spíte v lese s medvědama, domů jdete tři dny, a to vám nepřeji. Máme rádia. Tak snad bude vše v pořádku.

První startuje Jim. Kdo jiný? Je přece místní. Jako poslední startuje Zdeněk. Nervozita je kolem nás. Každý chce dosáhnout vysněný cíl. Každý letěl kolem Měděné hory mockrát, ale dneska tam musím doletět nebo spím doma a nebo bůhví kde! A kluci budou oslavovat na vrcholku hor beze mě. Den je opravdu vyvedený. Vystoupali jsme do tří kilometrů. Jim a já čekáme na ostatní.

"Tak pojďte kluci, dneska to nosí!!!" Pozoruji Zdeňka a vidím, že se mu nějak nedaří. Vím, ze je starý nervák. Kdyby jsme se tam letěli jen podívat, byl by tam první, ale dnes je to jiné. Jde o vše. Buď tam budu s ostatníma nebo jedu domů.

Konečně jsou všichni ve vzduchu a jdeme na to. Jsme všichni jedna parta, ale jak pomoct ve vzduchu? Následuj mě nebo mi ukaž, kudy kam. A to je vše. Poponést tě prostě nemohu. A to je paragliding.

Blížím se k Měděné hoře. Za mnou jsou dvě hodiny přenádherného lítání a spousta fotek do deníčku ...

S Jimem jsme stále v čele a do rádií křičíme, jak to nosí, a to jen znervózňuje ostatní členy naší malé expedice a asi hlavně Zdendu. Stále ho vidím, jak olizuje vrcholky stromů. Co to s ním dnes je? Vždy je přede mnou! Ach ty nervy! Jo v základně se to směje.

Je půl pátý a vítr burácí jak ve dvanáct. Je čas přistát. Kde? Čekám na Jima. Jim nemá rád "velké uši", a tak mu přistání moc nejde. Mezi tím Ty (čti "Taj"- jméno) už přistál.

 Místňák. Jdu na to. Není to lehké. Fouká jako na windsurfing. Jsem na zemi, teda na skále. Další a další. Konečně i Zdeněk. Jim stále manévruje těsně nad přistáním. Přistál!!! A jsme tu všichni. Teda jen nás šest. Dva skončili v údolí. Asi neměli dobrý den. Dobří piloti, ale ...?

Nastávají okamžiky nepopsatelné. JSME TU!!! Jsme tu! Stále opakujeme a tančíme kolem padáků. Fotíme jako o život.

 

Voláme na místní letiště, aby vrtulník dovezl zbytek kamarádů a bednu whisky. Pilot vrtulníku je velice ochotný, jen má dotěrnou otázku, kdo to zaplatí? Detailista! Nechápe, co právě prožíváme. No nic, whisky nebude. A ti, co nedoletěli, maj prostě smůlu. Příště. Snad. Z osmi nás doletělo šest. Dvě hodiny emocí. Tak tomu říkám radost. Radost, jakou jsem ještě nezažil. Je jiná - paraglidistická. Naše! Kdyby se dala měřit, má určitě nejvyšší hodnoty. Určitě!

Adrenalin ustupuje. Stavíme stan, který si Jim přivezl z Nepálu. Tam se vejdeme všichni. Pozvolna vychutnáváme kouzlo velehor. Slunce zapadá a pocity se opět umocňují.

Všichni jsme zažili mnoho, ale tohle je jiné. Jsme tu skoro všichni - parakamarádi. Kamarádi a ode dneška na celý život. Dokázali jsme to! To je nádhera. "Jsme tu," pořád opakujeme. A pořád to není dost. Voláme domů.

"Žijeme a jsme tu," sdělujeme manželkám, ale jak popsat to, co právě prožíváme? To prostě nejde. Jen Zdeněk najednou nevypadá šťastně.
"Co se děje Zdeňku?" ptám se.
"Hoří, hoří v Okanagenu," oznamuje sklesle Zdeněk a rozbaluje padák.
"Co? Co?" naléhám.
Celý Okanagen, bydliště Zdeňka, hoří. Asi 600km od místa našeho zrovna objeveného ráje je vše v plamenech. Lesy i domy. Co teď? Slunce je pryč a tma rozprostřela svá křídla.
"Snad nepoletíš?" dotírám stále na Zdeňka.
"Musím!" panikaří Zdenda.

Neletěl! Není proč. Co má shořet, shoří. Ať tam jsi nebo nejsi. Konstatují ostatní. A mají pravdu. Je to dálka a jestli je to opravdu tak špatné, je rodina dávno evakuovaná. A nebylo!

Vaříme večeři. Každý vyklopil, co dovezl. Moc toho není. A nebylo potřeba. Jak říkají v divadle Járy Cimrmana - byli jsme tak plní dojmů, že se do nás už stejně nic nevešlo. Trochu rýže a sýra. Jako desert doutník. A spát.

Ráno je přenádherné. K snídani zbytky od večeře. Doutník mi moc nešel. Sbalit a jde se na to! Cíl dneška je přistát, kde jsme včera odstartovali. V autech máme studená piva a jídlo. Pivo, to je motor pro dnešek! Startujeme jako výsadkáři.

Bez nervů, plní zážitků. O nic už nejde. To se to lítá. Mohli jsme letět dál, ale ty piva! Každý chce sdělit své zážitky, dojmy, pocity. Hurá domů na start, kde to včera všechno začalo. Najednou to jde jako po másle. Jako by to bylo z kopce.

Doletěli jsme všichni. Zdeňkův baráček neshořel. Následují bujaré oslavy u Jima a vyměňování fotografií. To bylo něco! A co příště?

"Poletíme s tandemama," pronáším polohlasně. Ticho. Toplendovat s tandemama na Měděné hoře?

"No nic, tak já pojedu," loučím se s klukama a v hlavě už mám další plán.

Ještě jsem nejel z Pembertonu do North Vancouveru tak dlouho jako tenkrát. Unaven lítáním a zahlcen zážitky. To byl zase paravíkend v Kanadě!